Rozhovor s Frankem Zappou
By Monik & J. G. Jane
Vídeň, pondělí 28. června 1982. 19.30 hod.
Stadthalle, sportovní hala schopná pojmout 13.000 diváků, je zaplněna ani ne do poloviny. Vstupné 190-250 šilinků. Na jevišti je rozmístěna obrovská aparatura včetně stojanu s taktovkou a židličkou pro dirigenta.
V 19.40 přichází na pódium sedm hudebníků, obrovská gorila oblečená v kimonu zápasníků karate a v khaki kalhotách, to je strážce pořádku a osobní ochránce dirigenta, kytaristy, zpěváka, skladatele a šéťa celého tohoto kolosu, Mr. Franka Zappy.
Na další dvě kytary hrají Steve Vai a černoch Ray White, na basovou kytaru Scott Thunes, bicí Chad Wackerman, jedny klávesové nástroje Tommy Mars, druhé klávesové nástroje a saxofon Bobby Martin a perussion Ed Mann. Zappa má oblečené černé pomačkané plátěné kalhoy, stejně důkladně pomačkanou plátěnou bílou košili, na nohou bílé sonožky a červené tenisky, v ústech zapálenou winstonku, kterých vycouří za představení šest.
Začíná se jako vždy na Zappových koncertech "Preamble", přičemž Frank žádá publikum postávající v bočních uličkách dosti kategoricky, aby si sedlo na svá místa. Následují skladby z poslední Zappovy desky "Ship Arriving Too Late To Save A Drowning Witch /CBS/", Frank zpívá, chvílemi diriguje.
Jeden z techniků je zaměstnán pouze laděním a podáváním Zappových kytar. Bez jakéhokoli upozornění, přesně v daném okamžiku podá mistrovi kytaru a Frank hraje, improvizuje, zapíná či vypíná některou z dvanácti šlapen boosterů, kvákadel a echozařízení na podlaze. 4000 diváků se dostává do varu.
Při skladbě "Tell Me You Love Me" obecenstvo zpívá refrén současně se Zappou a mistr se zdá být potěšen. Hraje tedy pro německy mluvící publikum "Sofa", ale pouze jako instrumentálku. Při jedné mezihře si baskytarista navléká na obličej masku umrlee a při Zappově sóle ukazuje na velké mapě Evropy, kde všude při tomto turné hráli a že ještě hodlají navštívit Švýcarsko.
Celý koncert trval přesně 105 minut. Po dvouminutovém aplausu se kapela vrací na pódium a přidává "Bobby Brown." V tomto okamžiku již pořadatelé neudrželi návštěvníky a prostor před pódiem je zaplněn.
Zappa dohrál a odchází. Obecenstvo šílí, zaznívá obrovský aplaus a volání "Zugabe, Zugabe" – přidat, přidat!
A tak se kapela vrací podruhé a hraje "Easy Meat". Nejdříve zahraje kytarové sólo kytarista Steve Vai, po něm, překvapení večera, ze zákulisí přichází s kytarou dvanáctiletý syn F. Zappy Dweezil a hraje velmi virtuózně a jistě, avšak vypadá přitom velice skromě. Zappa přihlíží a zdá se být spokojen. Posléze navazuje na kytaru svého syna a uzavírá tak tento večer.
Je 21.50 hod.
Po koncertě čekáme s přáteli u zadního vchodu, avšak Frank odjíždí podzemním výjezdem. Jedeme tedy za ním do hotelu Imperiál. Recepční sice přiznává, že je zde Frank ubytován, ale odmítá nám ho zavolat. Čekáme tedy v hotelové hale s naivní představou, že se Mr. Zappa objeví. A neuvěřitelné se stává skutkem. Asi po čtvrthodinovém čekání vychází ze salónku Frank se svým osobním ochráncem. Oslovujeme ho křestním jménem a Mr. Frank se velmi ochotně dává s námi do hovoru. Jelikož je již 23.30 a vzhledem k obecně známému faktu, jak obtížné je dostat se k mistrovi, jsme veiicc nervózní a v podstatě nás nenapadá nic jiného, než se s n ím rozloučit. Celý rozhovor trvá pouhých pět minut a to jen díky naší nervozitě, což si uvědomujeme až později. Během těchto pěti minut jsme stačili položit pouze tři otázky.
"V časopise Music Magazin / 6/82 / jsme četli, že chceš v druhé polovině července hrát a nahrávat se symfonickým orchestrem Sostakoviče v Československu. Co ty na to ?"
"Nic, měl jsem zájem, bohužel mne nikdo nepozval."
"A co Polsko?"
"V Polsku už bylo vše vyřízeno, ale vzhledem k současné situaci to je nemožné."
"A Madarsko?"
"Ne."
Stačili jsme ještě získat autogramy a Mr. Zappa odchází do svých tří pronajatých pokojů za rodinou, která tentokrát cestovala po Evropě s ním.
Linec, úterý 29. června 1982. 20.00 hod.
Linzer Sporthalle, opět sportovní hala, tentokrát pro 7000 návštěvníků, je zaplněna k prasknutí. Kapela začíná pár minut po ošmé. A opět skladby ze Zappovy poslední LP desky a opět "Tell Me You Love Me". Mnozí diváci se snaží tančit, ale je obtížné v tom davu jen stát, natož vlnit se a přešlapovat.
Zappa v podstatě nijak nereaguje na dost rozdílnou atmosféru. Celá kapela hraje zcela přesně jako nějaký stroj. Skladby navazují jedna na druhou, "Catholic Girls", "Crew Slut", "Disco Boy", "Joe's Garage" a další. Všichni hudebníci mají pořád plné ruce práce a nejvíc snad percussista v pozadí obklopen gongy, vibrafonem, zvonky, činely, bubínky, bongy i velikonočními řehtačkami, hraje se bez notových pultíků a je přímo neuvěřitelné, jakou hudební pamět všichni hudebníci mají.
V jedné pasáži hraje celá kapela rytmický doprovod a Mr. Zappa tvoří. Zapíná pedálem echo a hraje kratičké sólo. Toto kytarové sólo rytmizuje s kapelou a Zappa zapíná druhé echo a booster a hraje jiné krátké sólo úplně v protirytmu. I toto sólo donekonečna rytmizuje s celou kapelou. Je zapnuto třatí echo a aplifikátor. Zappa zahraje třetí sólo v dalším protirytmu k celkovému zvuku kapely a teprve nyní rozjíždí rozsáhlou improvizaci na svoji kytaru. Tři předešlá sóla stále znějí a podbarvují celkový sound kapely. Po pětiminutové improvizaci jedinou šlapkou vypíná tu směsici zvuků a kapela přechází do táhlého blues.
Po závěrečném aplausu přidávají jen jednou, zato však tři skladby, mimo jiné opět "Bobby Brown". Tento přídavek byl však bohužel bez Zappova syna.
Stejně jako ve Vídni, i tady obcházíme po koncertě halu a pátráme po Frankovi. Ptáme se řidičů tří kamionů. Jeden nám říká, že neví kde bychom Zappu našli, jiný tvrdí, že celá kapela ještě v noci odjíždí do Ženevy, další se zapřísahá, že nám nemůže prozradit, kde Frank nocuje. Zjišťujem, že se tady nic nedozvíme a volíme tedy jiné řešení.
Pátrame po nejdražším hotelu. Linec není moc velke město a tak by to nemělo být obtížné. Ptáme se jednoho policisty a ten nás posílá do hotelu v centru města. Přicházíme do recepce. Recepční odmítavě vrtí hlavou. Ne, tady Mr. Zappa není ubytován. Posílá nás do hotelu Tourotel. Ani tady však Frank není i přesto, že v podzemí blikají světýlka nočního kasina. Posílají nás do dalšího luxusního hotelu s luxusním názvem Schillerpark. A Zappa není ani tady. Jsme zoufalí. Recepční vypadá tajemně. Zdá se nám, že něco tají. Hovoríme s ním německy, anglicky a pořád to není nic platné. Už bychom dávno odešli, nebýt té nejistoty v odpovědích recepčního. Nakonec trpělivost přináší růže a neuvěřitelné se stává skutkem. Recepční sice skutečně neví, kde je Mr. Zappa ubytován, ale zná jedno telefonní číslo, kde je možné to zjistit. Nakonec se nám podařilo jej přesvědčit a získáváme adresu čtvrtého hotelu. Jedeme přes celý Linec až na okraj k vídeňské výpadovce, kde se mezi stromy krčí maličký, ale útulný hotýlek Waldeck. Vcházíme do recepce a je všechno jasné. Na stolku v recepci Zappův portrét malovaný olejem, v pamětní knize Zappův podpis a v lenošce na druhé straně haly Zappův osobní ochránce, tentokrát nikoli v haleně zápasníků karate, ale v modré košili a bílé sportovní bundě, ale i přesto vypadá nebezpečně.
Nebylo třeba ani pokynu recepčního a už byl u nás. Netvářil se nijak přívětivě.
Mr. John Smothers: "Co chcete?"
My: "Autogramy."
J.S.: "Dostali jste je včera."
My: "Ale jen tři."
J.S.: "A kolik jich chceš? Padesát?"
My: "Ne, jenom pět."
J.S.: "Máš na ně nějaký papír?"
My: dali jsme mu čtyři vstupenky z koncertu a jednu stošilinkovou bankovku.
J.S.: "Český prachy nemáš?"
My: "Proč, jedeš do Československa?"
J.S.: "Určitě někdy, ale tady sbírám bankovky."
My: slíbili jsme mu, že mu určitě nějaké pošleme, dal nám adresu na svoji půjčovnu aut v Baltimore u odešel do přilehlého baru pro autogramy. Po chvíli se vrátil.
J.S.: "Tady si sedněte. Mr. Zappa si s vámi přej mluvit", ukázal na lenošku a křesla u konferenčního stolku v koutě recepce.
My: Sedli jsme si a vzrušeně se domlouvali na otázkách, které Frank ovi položíme. Za chvíli se John Smothers zase objevil.
J.S.: "Posuň se", vybafl na naši drobnou kamarádku sedící na kraji pohovky.
My: Posunuli jsme se a tím pádem jeden z nás neměl na čem sedět a zbývající dva sc tísnili na druhé půlce pohovky, zatímco Mr.
Smothers zabral polovinu první.
J.S.: "Jakto, že nemáš český prachy?"
My: "Žijeme v Rakousku a tak je nepotřebujeme."
J.S.: " Čím se živíte?"
My: "Prací, a ty ?"
J.S.: "Spím velmi málo. Jdu spát, když Mr. Zappa zhasne a vstávám, když mu zvoní budík."
My: "Myslím ale, že si na svůj job nemůžeš stěžovat."
J.S.: "Vedu velice osamělý život. Nemám přátele, jsem moc velký a tak se mne všichni bojí."
My: "Před dvěma roky jsi našemu kamarádovi při koncertě ve Vídni sebral z kamery film."
J.S.: "To měl štěstí, protože beru obyčejně celou kameru. Kdybych mu film nechal, tak by na úkor Mr. Zappy vydělal v Československu balík."
My: /smích/. "Byl jsi někdy ve východní Evropě?"
J.S.: "Moment, nech mne přemýšlet ... já už byl na tolika místech ...", dlouhá pauza, "jo, byl jsem v Maďarsku."
A vtom již přichází Mr. Francis Zappa. John Smothers vyskakuje z lenošky s mrštností, kterou by u něj vzhledem k jeho postavě nikdo nečekal a na jeho místo si sedá Frank.
My: Hallo, jak to jde ?"
F.Z.: "O. K."
My: "Včera jsme se viděli ve Vídni. Vzpomínáš si na nás? Byli jsme velice nervózní, nestačili jsme se na nic zeptat. Proto jsme tě vyhledali i dnes, i když to nebylo jednoduché. Prolezli jsme čtyři hotely ve městě."
F.Z.: "Jste dobří detektivove!"
My: "Ne, my jsme Češi. Včera jsi na koncertě říkal, že je to tvé poslední turné po Evropě. Také proto jsme přijeli do Lince. Je to pravda?"
F.Z.: "Ano, nemám už v úmyslu do Evropy přijet. S rockovou kapelou určitě ne."
My: "No to nám nemůžeš udělat!!! Když ne s rockovou kapelou, tak s kým?"
F.Z.: "Snad se symfonickým orchestrem. Zdá se mi, že Evropa je nějaká nemocná. Lidé chtějí vidět na pódiu jen ty modré hlavy a pořádné muzice dnes už málokdo rozumí. Ta Evropa! Například v Německu jsem se setkal s novou organizací. Jejich heslem je "Auslánder raus" /cizinci ven/. Je to pro mne nepochopitelné, vždyť přílivem cizinců je obohacována kultura každého národa a zákonitě - stát, který se tomuto přílivu brání, degeneruje. To u nás neznáme. V Americe jsme cizinci všichni."
My: "Myslíš si tedy, že je Nový Svět lepší a na možnosti bohatší než Evropa?"
F.Z.: "Yes."
My: "Potkal jsi se někdy tam u vás nebo tady v Evropě s někým z Československa?"
F.Z.: "Jo. Asi před 10 lety /přesně před 14 lety - pozn. aut./ mi dal nějaký Čech před koncertem ve Vídní placku s čs. vlajkou a propisovačku."
My: "Náhodou toho člověka známe ..." /jde o vídeňského outsidera zdejšího punk rocku/
F.Z.: "Jo, tak mu můžeš vyřídit, že mi ta propisovačka před pěti lety dopsala."
My: "Dobře, vyřídíme. A na tohle téma ještě jedna otázka. Byl jsi někdy v Československu?"
F.Z.: "Ne, nebyl jsem nikde na Východě."
My: "Jo, včera ve Vídni, ten mladý kytarista na jevišti..."
F.Z.: " ... to byl můj syn Dweezil. Je mu dvanáct let a na kytary hraje jeden rok."
My: "Asi má dobrou školu ..."
F.Z.: "Ne, ne, on se učí zcela sám. Víš jak? Poslouchá kazetak s nahrávkama Black Sabbath, a toho ... jak vypadá jak ženská ... jo. Van Halen".
My: "Asi si z toho vybral to nejlepší, protože se nám moc líbil."
F.Z.: "Asi jo. Předtím hrával baseball A taky dobře."
My: "No, to se hraje na trochu jiný instrument."
F.Z.: "Jo, něco jako ..." /naznačuje úder tím klackem na baseball/
My: "Ze se vracím ještě k Americe — spousta našich známých se vrací z Ameriky zpět do Evropy. Snad je to rozdílnost mentality ...?"
F.Z.: "Snad, ale spíš rozdílnost povahy měst v USA. Los Angeles je smrtící město, ale New York je fajn. Chicago a Denver jsou také dobrá města, v Texasu se rovněž dá bez problémů žít. Tam si tě nikdo nevšimne i kdybys měl vlasy po kolena.
My: "Je to možná hloupá otázka, ale když jsme u těch vlasů proč jsi se ostříhal?"
F.Z. "A proč je nosíte vy? Mně vadily při hraní a vůbec ..."
My: "Je to s těmi "modrými hlavami" a vůbec s celou hudební scénou v USA lepší?"
F.Z.: "Ne, momentálně je to v USA stejné hovno, jako tady."
My: "Marně sháníme tvé první čtyři LP desky. Sehnat se občas dají, ale ceny se pohybují okolo 2000 šilinků."
F.Z.: "O můj božee! Neplat, nedávej ty peníze! Co nevidět vyjdou v redici, to už je jisté."
My: "Slyšeli jsme, že něly vyjít v Austrálii."
F.Z.: "Měly, ale bylo tam moc problémů, v USA je to hotová věc."
My: "A tvé filmy? Baby Snakes se tu ještě neobjevilo a ani 200 Motelů jsme ještě neviděli..."
F.Z.: "Baby Snakes by měl přijít brzy a co se 200 Motels týče. Baby Snakes je lepší."
My: "Jo, film – už jsme říkali tvé "gorile" – před dvěma roky sebral tady kamarádovi film. Byl určen pro lidi v Československu, aby si utvořili představu o tvých koncertech ..."
F.Z.: "Im sorry. Je mi líto ..."
My: "... to je samozřejmé, nemohl jsi to vědět. To já jen tak, že je to škoda. Chtěl bys poslat nějaké fotky z těch koncertů?"
F.Z.: "Pošlete je raději do Československa. O.K.?"
My: "Vidím, že se nás chystáš opustit" /Frank je zřejmě unaven/ "tedy poslední otázka: Určitě přijedeme okouknout USA. Sna za rok, za za dva. Bylo by možné tě navštívit?"
F.Z.: "Když jsem doma, nemám přátele, nemám známé, mám jen ženu a děti. Sedím doma a pracuji, nejdu ven a nikdo nesmí ke mně."
My: /kýváme hlavami jako stádo nemocných oslů. Samozřejmě, lépe by se kývalo na opačnou odpověď/. "O.K. Díky za dnešní večer."
Požádali jsme ještě Franka o společné foto a pak už nás čekala jen temnota noci, stoosmdesát kilometrů do Vídně a vzpomínky.
S Frankem Zappou hovořil a interview sestavil Monik
Text a foto J. G. Jane