Hladce obrace nahodit sejmout

By Magdalena Westman

The book Hladce obrace nahodit sejmout (Smoothly turn to throw off) was published in Czechia by Šuplik Publishing House in 2017. Below are excerpts from the book about Frank Zappa. The excerpts are included here with Magdalena Westman's permission.

Adieu C. A.
Frank Zappa
Zničení Frankovy kandidatury na prezidenta USA?
U Zappů v Laurel Canyon
Úporné vředařské hladovění
Ledová tříšť přelitá ovocnou šťávou
Frank v červeném županu
Káva s Frankem
Melrose
Maria Papapetros
Mental Pollution
Nokovka
Trendy restaurace poprvé
Disneyland
Byznys je byznys

Adieu C. A.

Pro připravovanou všelidovou slavnost Adieu C. A., konanou na počest úspěšného odsunu sovětských vojsk z Československé republiky, jsem byla pověřena v rámci APK zajistit účast nějaké významné zahraniční hvězdy (Phil Collins, Sting, Bob Dylan, Carlos Santana, David Bowie, Paul McCartney, Paul Simon, Peter Gabriel, Frank Zappa apod.). Faxovala jsem si s Philem Collinsem. Dostala jsem se na něj přes kmotru jednoho z jeho dětí, americkou producentku Meagan Tylor. Kromě pěkného prasátka, které mi Phil namaloval, psal, že se do Prahy chystá a těší, že mu o ní hodně vyprávěl jeho přítel princ Charles. Zajímalo ho všechno o mém bratru Michaelovi a o souvislostech, ve kterých by se v případě své účasti na projektu Adieu C. A. ocitl. Načas se odmlčel. Pak zafaxoval, že to bohužel nevyjde. Meagan mi ve stejný den vyčinila, že jsem bratra Michaela příliš vychválila, že se Phil zalekl, aby jím nebyl zastíněn. Paralelně jsem kontaktovala další, umělce. Reagovali pozitivně, ale šibeniční termín všechno hatil. Reálně připadal v úvahu Paul Simon. S panem Hegedusem, jeho maďarským agentem a manažerem pro východní Evropu, jsem se nedomluvila, i když Paul Simon do Prahy v uvedeném termínu směřoval.

Frank Zappa

Hudební génius Frank Zappa nabídku přijal (1991). „Státnického přijetí“ jako rok předtím se mu ovšem nedostalo. Krátce před půlnocí jsem ho vyzvedla na Ruzyňském letišti – já a Oskar Petr. Vysvětlila jsem, že poslední informace, kterou fanoušci dostali o jeho příletu z rádia, zněla na následující den ráno. Cestou do hotelu Forum jsem oznámila, že budu koordinovat veškerý Frankův program. On se přátelsky pousmál. Jeho žena Gail byla ve střehu. Španělský bodyguard konal svou povinnost. Vtěsnat do několika málo dnů Frankova pobytu v Praze co nejvíce setkání s vládními činiteli, jak si přál, a přitom zajistit dostatek mediálního prostoru pro společnou prezentaci Adieu C. A., nebylo snadné. Naplánované schůzky s politiky se z neznámých důvodů rušily nebo byly poněkud rozpačité. Ta nejméně vydařená proběhla s kancléřem Karlem Schwarzenbergem. Rozhovor se ubíral od počátku pouze ke konci. Neuctivě. Cítila jsem potřebu do něj vpadnout. „Ještě tu silnou kávu, pane kancléři, kdybyste mě nechal dopít.“

Většinu koncertu Adieu C. A. jsme s Frankem, Gail a španělským bodyguardem strávili v šatně Sportovní haly. Pouze když byl Frank na scéně s Pražským výběrem, byla jsem v hledišti. Zmáhala mě únava. „Dej jí masáž.“ Vyzval Frank svého španělského bodyguarda. „Ne, děkuju, Franku, ať ji dá tobě, ty jsi nemocnej.“ Bránila jsem se v domnění, že bych se snad musela svléknout. „Ty to teď potřebuješ víc než já. Zkus to, Magdaleno.“ Trval Frank na svém. Španělsko u mne zabodovalo jako nikdy předtím.

Zničení Frankovy kandidatury na prezidenta USA?

Další den došlo k malému velkému nedorozumění s Gail. Telefonicky mi oznámila, že Frankovi domluvila na odpoledne ještě nějaké speciální natáčení s rakouským televizním štábem, který nás po celou dobu provázel. To nepřipadalo v úvahu, protože na stejný čas byl domluvený další živý vstup do vysílání České televize.

Poslední večer s Frankem Zappou skončil fiaskem. Pozvaní vládní činitelé na slavnostní večeři nedorazili. Frank nenatočil s rakouským štábem, co potřeboval. Já se oklikou dozvěděla, že mám přímý podíl na zničení Frankovy kandidatury na prezidenta USA. Frank upadl do hluboké deprese a nedokázal ho z ní dostat ani můj bratr Michael, ani kytarista a skladatel Michal Pavlíček, ani animátor Jiří Barta, ani ostatní milí umělci a přátelé, kteří se s ním přijeli na kolodějský zámek rozloučit.

Po večeři se Frank omluvil a sám se dlouho procházel zámeckou zahradou. Pak se posadil ve vstupní hale a nepřítomně kouřil jednu cigaretu za druhou. Zeptala jsem se ho, kdy musí být ráno na letišti. Upřel na mne rezignovaný pohled a odpověděl „Nine o'clock“. Pro můj plán tedy nezbývalo mnoho času. Věděla jsem jen, že na sobě nemohu nechat odpovědnost za zničenou prezidentskou kandidaturu. „Co říkáš tomu, že to, co jsi chtěl natočit dnes, natočíme zítra ráno v sedm hodin ve tvém hotelovém pokoji?“ Frank mi chtěl věřit, ale nevěřil.

Richard Wagner, ekonomický poradce prezidenta Havla, nebral Frankovi celý den telefon. Mně ho vzal těsně před půlnocí. Musela jsem pana Wagnera hodně přemlouvat, aby dostál slibu, který Frankovi dal, a dostavil se na ranní natáčení. Rakouský televizní štáb jsem zastihla na cestě domů kolem druhé hodiny ranní. Bez problému se obrátil a pokračoval směr Praha. Jeden z našich nejlepších anglických překladatelů Michal Staša odolával mému prozvánění nekonečně dlouho. Začala jsem ztrácet nervy. Nakonec telefon zvedl. Kolem třetí hodiny ranní. Vynadal mi, co se do mne vešlo, a před sedmou byl nastoupený v hotelu Forum jako všichni ostatní.

Zavedla jsem „svůj štáb“ do Frankova pokoje. Frank byl spokojený a ke mně velmi ohleduplný. „Musíš být mrtvá, Magdaleno. Vlez si do mojí postele. Přinesu ti kafe a můžeš si trochu odpočinout.“ Lákavá nabídka, ale já chtěla vidět, co se bude dít dál. Sedla jsem si na zem a čekala, až se rozsvítí světla a spustí kamera. Pan Wagner nasadil němou tvář a jedinou tušenou odpovědí, tvrdošíjně vysílanou na Frankovy opakované otázky politického charakteru, bylo „před kamerou, za kamerou nesmí nikdo stat, nebo nebudu hrát.“ S poděkováním a finančním vyrovnáním jsem pány vyprovodila z hotelu. Richarda Wagnera usadila do taxíku a podala mu ruku na rozloučenou. „Magdaleno, mám o vás obavy. Buďte na sebe opatrná a nepouštějte se do velkého mezinárodního byznysu. Věřte, že vím, o čem mluvím.“ Nejvyšší čas doprovodit Franka a Gail na letiště.

Čas loučení naštěstí nezmeškal ani Michael. Frank toho mnoho nenamluvil, ale ujistil nás, že se bude moc těšit, až přijedeme do Los Angeles. Bylo mi líto, že všechno nedopadlo podle jeho očekávání, snad jen setkání s českým fanklubem se vydařilo skvěle. Snažila jsem se pro Franka udělat první poslední, ale ... Když mě políbil na krk a zašeptal „I love you“, cítila jsem, že to ocenil.

U Zappů v Laurel Canyon

New York jsme opustili každý jiným směrem. Já letěla s Oskarem k jeho rodině do Los Angeles a Michael ke své americké manželce Marshe do Wilmingtonu s tím, že za deset dní se opět sejdeme a budeme pokračovat v řádné služební cestě. Chtěla jsem pozdravit Zappovy a informovat je, že už jsem dorazila. Mluvila jsem jen s někým z Frankových lidí. Neuběhlo ani pět minut a ten člověk telefonoval nazpátek. Ptal se, kam pro mne může přijet. Jasně jsem naznačila, že to bude aktuální za deset dní, že bychom přijeli navštívit Zappovy s Michaelem společně. Druhý den ten člověk znovu volal, jestli by mě přece jen nemohl vyzvednout. Třetí den jsem sbalila kufry a odjela s ním k Zappům.

Ten člověk, Frankův manažer (jméno jsem nebyla v stavu si zapamatovat), mi vynesl v Laurel Canyon kufry z auta a vybídl mě k malému horolezeckému výstupu. Končil v kuchyni. Nikde nikdo. Hrobové ticho. Zapadající slunce. A neuvěřitelný chaos na kuchyňském stole. Můj zrak padl na titul knihy Jak kandidovat na amerického prezidenta.

„Stand up and kiss me.“ Zahromoval Frank, který se asi po dvaceti minutách nečekaně objevil ve dveřích. V pozoru jsem zcepeněla a nebyla schopna žádné další akce. Objevila se Gail s dalšími spolupracovníky. Všichni se dali do smíchu. Pak mě zavedla do domku u bazénu, designovaného jako černo-bílá kráva. Každý člen Zappovy rodiny měl samostatný domek, mimoúrovňově zasazený do zvlněného terénu a propojený s hlavním stanem subtilním mostíkem. Nejpozoruhodnější byla kancelář ve tvaru ponorky.

Úporné vředařské hladovění

Trochu jsem se zabydlela a šla se pozdravit se Zappovic dětmi Moon, Dweezilem, Ahmetem a Divou. Počáteční nejednoduchou konverzaci komplikovalo hlasité kručení mého žaludku. Tak jsem se vzápětí zase rozloučila a spěchala do krávy zaspat svůj prázdný bachor. Úporné vředařské hladovění mě probudilo už před svítáním. Ty nejmučivější myšlenky a představy vyústily do vzpomínky na právě dočtenou knihu Franka Zappy a Petra Occhiogrossa THE REAL FRANK ZAPPA, respektive na tu část, kde bylo přesně popsáno, jak může člověk u Zappů strádat hlady. „Gail cooks maybe once or twice a month – the rest oj the time she's on the phone, handling the business. I would like to have „regular meals,“ but very seldom do we have anything interesting to eat around the house, most oj the time, the house is like a teenage hotel ... If any groceries are brought in, and tons are, I can never get to the stuff jast enough bejore it is inhaled ... So I eat peanut butter. Most of the time the bread is gone – so I just shovel some out of the jar with spoon ... I like fried spaghetti. By the way, the best time to eat fried spaghetti is for breakjast. The kids look at me eating this stu.ff and go „Yuck!“ I say, „This is DAD jood. One day you're going to have to learn how to eat this shit, because you're going to have a house full oj kids too, and the food is going to be gone, and you're going to open the icebox and say, „Uh-oh, what is that stuff?“ (Gail vaří tak jednou dvakrát za měsíc – zbytek času je na telefonu a věnuje se byznysu. Rád bych jed pravidelně, ale zřídka kdy máme v domě něco zajímavýho k snědku. Náš dům je jako teenagerovskej hotel ... Když se nějaký jídlo přiveze, a bejvaj ho tuny, nikdy se k němu nedostanu dostatečně rychle, respektive před tím, než je vyluxované ... Takže já jím peanut butter. Většinou není chleba, takže se cpu lžící přímo ze skleničky ... Mám rád smažené špagety. Mimochodem, nejlepší je jíst je ke snídani. Děti mě viděj, jak je jím, a říkaj fuj. Já říkám, To je TÁTOVO jídlo. Jednou, až budete mít taky plnej barák dětí a jídlo bude mizet, naučíte se jíst ten shit a pak se podíváte do mražáku a řeknete, a co je tohle?)

Ledová tříšť přelitá ovocnou šťávou

Když všichni ještě spali, vyrazila jsem z kravského domku rovnou k obří lednici na chodbě u kuchyně. Našla jsem v ní spoustu zajímavých věcí, nejroztodivnějších novotvarů, ale nic na zub. Nezbývalo, než se napít hodně vody a doufat, že ráno bude v tomto směru moudřejší večera.

Jako první přišla do kuchyně jedenáctiletá Diva. Pozdravila a přátelsky se zeptala, jestli bych si nedala něco k snídani. „It would be great, Diva, thank you very much,“ vyhrkla jsem a polil mě ledový pot. Než by řekl švec, seděl na stole drtič ledu, do kterého Diva náruživě cpala kostky ledu. Ledovou tříšť přelila ovocnou šťávou a vítězoslavně mi ji podávala. Nezbývalo, než zopakovat „vřelé“ díky a přemýšlet o lepším příštím.

Frank v červeném županu

Děti snídaly s Gail později. Postávajíce kolem velkého stolu v kuchyni, cpaly se žlutými melouny a společně s mámou řešily své záležitosti. Moon čekala na potvrzení filmové role, kytarista Dweezil měl slíbené hostování na desce Madonny, Ahmet diskutoval vztahové otázky a Diva netrpělivě čekala na svého kamaráda, se kterým měla v plánu polejvat se u bazénu coca-colou. Hlavním úkolem Mexičanky Conchity bylo vaření kávy pro Franka. Když dokapala první várka, někdy kolem poledne, Frank vstával. Sedící v křesle v červeném lesklém županu, vypadal impozantně. Vyzařoval z něj klid a přirozená autorita. Gail i děti se k němu chovaly s až neuvěřitelnou úctou. Každé ráno ho vítaly polibkem na čelo a pozdravem „Good morning, dad.“

Káva s Frankem

Do chvíle, než dorazil k Zappům Michael, zval mě Frank každý den na kávu s ním. Zpočátku jsem nevěděla, co si s ním povídat. V mých nejistotách mě utvrdil Michael, který telefonoval z Wilmingtonu a velice se podivoval nad tím, že už bydlím u Zappů. „Nevyčerpávej ho těma svejma nesmyslnejma otázkama, potřebuje energii na mne.“ Trochu jsem si Frankovi postěžovala. Ujistil mě, že na Michaela mu zbude ještě dostatek energie, že si chce povídat také se mnou. Frank mě poslal se svým manažerem na koncert Guns N' Roses. Coloseum bylo prosycené marihuanou. Jak je něco takového možné v Kalifornii, kde platí tak přísné zákony? Manažer mi vysvětlil, že při takových příležitostech se dělá výjimka, protože je to stejně neudržitelné. Dlouhá přestávka po předkapele byla vyplněna vzrušeným očekáváním Axela Rose. Děvčata si hromadně sundávala podprsenky a nastavovala své holé vnady do kamer. Ty je zobrazovaly na velkoprojekční plátna. „Ty jsi asi nikdy neviděla, co dělal Frank na jevišti.“ Konstatoval manažer, kterému neunikly mé rozpaky. Vrátili jsme se pozdě v noci. Všichni spali. Já byla rozpumpovaná. Dala jsem si několik piv a čučela na MTV

Následující den jsme s Frankem u kávy probírali mé zážitky z Guns N' Roses. Jistě cítil, že mám blíže k jeho Matkám prevence než k jeho způsobům boje proti cenzuře rock & rollové kultury. Stočila jsem řeč jiným směrem. K možnostem uplatnění Pražského výběru v USA. V tomto smyslu byl Frank spíše skeptický a zdůrazňoval, že Michael by měl šanci prorazit v oblasti vážné hudby a na to že by se měl zasoustředit. „A ty mi teď slib, Magdaleno, že nebudeš pracovat v šoubyznysu.“ Vybafl na mne Frank. „Why not, what do you mean?“ Vyhrkla jsem podrážděně. Frank klidně a s úsměvem odpověděl. „To není pro tebe, zničilo by tě to.“

Melrose

Frank mě poslal s Moon na Melrose. Na vernisáž mladého nadějného rockera. Kdo mohl tušit, že se bude jednat o čistou pornografii. Před realistickým výjevem zachycujícím kojeneckou flašku s mužskými spermiemi jsem pocítila žaludeční nevolnost. A umělcova matka, chroptící před obrazem „it's just gorgeous,“ mě dodělala.

Frank na mě čekal, aby se dozvěděl, jak se mi výstava líbila. „You know what, Frank, I am not interested in this kind oj things, I am sorry.“ Z rozčilení jsem sáhla po nějakém časopise, abych se uklidnila. Byl plný pearcingu, což jsem viděla vůbec poprvé. „The world is sort of sick, I am afraid. Good night, Frank.“

Maria Papapetros

Ráno mi Gail oznámila, že pro mne s Frankem mají dárek. Nejlepší vykladačku budoucnosti v Los Angeles, Mariu Papapetros. Charismatická žena řeckého původu mi předpověděla budoucnost během loupání brambor k obědu. Za 500 dolarů. Magnetofonový záznam předpovědi se ztratil u Zappů. Dvě hlavní myšlenky se mi vryly do paměti. Za prvé, že udělám díru do světa v designu. A pak, že mi nějaký bílý dům u velké vodní hladiny změní život.

Mental Pollution

Noční diskuzi s Frankem a Gail na téma Mental Pollution jsem považovala za uspokojující odpověď na své obavy, že všechny ty špatné vlivy vnějšího prostředí budou mít nedozírné následky. Gail zdůrazňovala, že pro naše děti je zásadní rodinné prostředí a rodičovský příklad. A že lidé by se měli více starat o znečištění svých duší než o znečištění životního prostředí a kyselé deště. „Duše lidí jsou nemocné a v tom je hlavní problém.“ Uzavřela Gail a popřála mi dobrou noc.

Nokovka

O duševní potravu u Zappů nouze nebyla. Horší to bylo s tělem. Rozhodla jsem se uvařit hrnec nokové polévky, ve které postojí lžíce, a nacpat se k prasknutí. Šlofíka jsem si pak dala u Divy v pokoji a dovolila jí konečně namalovat na můj unavený obličej tvář klauna. Když bylo dílo hotovo a já otevřela oči, zjistila jsem, že nad námi tiše stojí Frank a celé to pobaveně pozoruje. Nezbývalo, než rychle vyskočit z postele, mile se usmát a srdečně Franka pozvat na polévku. Když už jsem vypadala tak legračně, tak aby alespoň Frank zažil něco z mého „vážného kuchařského umění“. Poslušně mě následoval do kuchyně. Přišli jsme pozdě. Po polévce ani stopy. Hlavní podezřelí Dweezil a Ahmet se bez mučení přiznali. A objednali si další hrnec.

Trendy restaurace poprvé

Producentka Meagan Tylor a její přítel, rovněž producent, zajímající se o dění v porevolučním Československu, mě pozvali, během pobytu u Zappů, do jedné hollywoodské trendy restaurace k podrobnějšímu vyprávění o mé zemi. Usadili jsme se, objednali si, já se nadechla a spustila. Vtom se Megan naklonila ke svému příteli. „Prosím tě, je tamhleto ta blondýna, co byla minulý pátek na večírku u ... Já jsem si to myslela a víš, čí je to sestra? No, to bys neuhodl. Mohli bychom mu v pondělí zavolat a jen tak se zeptat, jestli by náhodou ...“ Příteli Meagan po chvíli došlo. „Excuse us, Magdalena.“ Pokračovala jsem a vzápětí se zopakovalo to samé, pro změnu iniciované ze strany producenta. Konečně jsem pochopila, že trendy restaurace je speciální místo, které pravidelně navštěvují slavní lidé a ti, co se slavnými touží stát. Jediná povolená témata jsou – kdo, kdy, kde, u koho, s kým, proč, jak, kolikrát. A za kolik. Producent potvrdil, že tohle je nevyléčitelná nemoc Hollywoodu, že jsou tam všichni trochu crazy. Navrhl, abychom zaplatili a jeli k němu na drink. Měl krásný dům plný evropského umění. A nebyl to jen producent, ale také režisér, se silným vztahem k Evropě. Strávili jsme spolu ještě mnoho hodin zajímavým rozhovorem, takže jsem Meagan nakonec odpustila její „profesionální losangelskou deformaci“.

Disneyland

Když Michael dorazil k Zappům, dělali nám, co bratrovi Gail na očích viděla. Chtěla pro nás uspořádat party. Dala mi seznam lidí (Bob Dylan, Jack Nicolson, Meryl Streep, Miles Copeland, Prince, Madonna, Michael Jackson, Barbara Streisand, Tina Turner, Rick Ocasek, O'Rourke, Jane Fonda), abych udělala pořadí a ona že obvolá, kdo má čas. Gail nás chtěla odvézt na zámek k majiteli časopisu Playboy Hughu M. Hefnerovi. Ze všech lákavých nabídek zvítězil Disneyland.

S Michaelem, Ahmetem a Divou vystupujeme z černé dlouhé limuzíny před hlavním vhodem. Jako československou vládní delegaci nás vítá sám pan Mickey Mause. Po společném fotografování a vzájemném předání věcných darů se odebíráme na neformální, bezmála čtyřhodinový oběd. Během vyčerpávající přednášky o historii Disneylandu nám průvodkyně svěřuje, že péče, které se nám dostává, je věnována pouze nejčestnějším hostům. S lehce zlomyslným výrazem pak líčí historku, jak Dustin Hofman opustil Disneyland ihned po příchodu, protože si ho nikdo nevšiml. Upřímně nás to pobavilo.

Po obědě následovala zhruba osmihodinová směna nepřetržitého kolotočování. Některé atrakce jsme navštívili i třikrát. Večer končil monstrózní oslavou Mickey Mausových narozenin. Byli jsme s Michaelem usazeni do dvou zlatých křesel na hlavní tribuně určených pro světové pohlaváry. Tisíce Američanů nám kynuly na pozdrav. Skláněly se před námi všechny pohádkové bytosti. A ohňostroje na naši počest nebraly konce. Se slzami v očích jsem se začala klanět i já. A mávat na ty lidi. Připadalo mi přirozené vzít na sebe úlohu člověka, který do toho zlatého křesla patří. Michael to vnímal odlišně. Tvářil se, jako by tam ani nebyl. Absurdnost té situace byla tak velká, že jsme oba propukli do neztišitelného záchvatu smíchu.

Byznys je byznys

Gail upořádala pro nás a několik jejich přátel, právníků nejslavnějších hvězd, oběd v jedné hollywoodské trendy restauraci. Jeden z přítomných pánů se snažil Michaelovi mým prostřednictvím vysvětlit, co je v USA prodejné v oblasti rock & rollu. Na prvním místě uvedl charismatickou tvář zpěváka, dále chytlavý text písně a výbornou angličtinu. Já si v mezičase připravila doplňující otázku, a sice zda se nedomnívá dotyčný právník, že produkce MTV, kde se objevuje tolik násilí, sexu a drog, bude mít zničující vliv na celou mladou generaci. Odpověď zněla jasně. „Of course, Magdalena, protože čím ty děti krmíš, takoví jsou. Ale byznys je byznys.“ Ta slova mě nenechala v klidu. Vrátili jsme se k celé věci znovu s Frankem, v jeho studiu u kávy. Reagoval slovy, která mi dodnes zní v uších. „Vy jste si prodělali těžkou dobu v komunismu, ale až vám začnou vládnout peníze, budete vzpomínat na staré časy.“

Ještě jedna věc mi ležela na srdci. „Dej už mu pokoj s těma svejma věčnejma otázkama. Nevidíš, že je unavenej?“ Umlčel mě Michael. „Rád bych odpověděl na tvou otázku, Magdaleno.“ Zaslechla jsem Frankovo šeptání v zádech, jak jsme stoupali temnou úzkou chodbou po schodech ze studia do kuchyně. Rozloučit se s Gail a dětmi. SetkáníÍ s Frankem. Setkání s Gail. „O čem se nemůže hovořit, o tom se musí mlčet.“ Slova Ludwiga Wittgensteina o tom, jak se slov zoufale nedostává k popisu těch nejsilnějších prožitků.